Wednesday, February 1, 2012

P.F. – Plzeň felix

V Plzni poprvé padal sníh. Dočkali jsme se až v novém roce, leží na střechách, Mlýnská strouha je potažena tenoučkou šedou vrstvou a udržet se na nohou je umění. Pilsen im Schnee, Plzeň ve sněhu, čeština si mne podrobuje svým podivuhodným rytmem, který je mi tak dobře známý a přece vždy znovu nový, osvojuji si tento jazyk jako svou druhou tvář, s jeho mezerami a místy zlomu, obroušenými hranami a fasádami s jejich příběhy.

Vybledlá fotka ukazuje jednu moji přítelkyni a mne pod velkou nalepenou puzzle skládačkou s kočkou na jednom brněnském schodišti; kočka se na nás dívá jako Bůh, bystrýma, pozornýma očima. „Bůh je kočka“, pomysleli jsme si. Ale ona řekla: Možná ještě chybí nějaké dílky skládačky, a nyní nám tak tento neúplný obraz připadá jako kočka…

Také každý jazyk je jakýsi obraz, každý cizí jazyk – ale i ten vlastní: člověk se na něj podívá a myslí si, že na něm něco rozpozná, ale zároveň ví, že toho k tomuto obrazu ještě velmi mnoho chybí, že se ještě může změnit (a vlastně musí), a kdo ví, jaký je výhled shora, než vystoupáme všechny schody (nebo si myslí, že už je nahoře, daleko nahoře, úplně nahoře).

Někdy plují česká slova ve větě jako rtuť, jak je krásné napsat slovo Plzeň, už jste to někdy vyzkoušeli? Vezmete pero a jedním tahem vznikne město, a na konci háček. Je to jako podpis. Shrnuje několik slov do jedné kudrlinky, do jednoho slova.

U katedrály svatého Bartoloměje: mřížová vrata s andělíčky. 29 malých kovových hlaviček, na každé tyči mříže jedna, a ten 11. andělíček zleva (pokud jsem se nepřepočítal) kdysi dávno někomu přinesl štěstí, pročež si na něj chtějí celé věky sáhnout štěstíchtiví lidé zdaleka i zblízka (především zblízka). Tak jako Petr v katedrále v Římě, který nosí jednu ponožku tam, kde měl dříve nohu – to je ten pravý zázrak: čas mu navlékl jednu ponožku, aby ho ochránil. Tak je tomu i u andělíčka u katedrály: Skutečným zázrakem je, že anděl už nemá žádný obličej,  p r o t o ž e  mu na něj sáhlo příliš mnoho lidí, rozpustil se pod rukama času, aby si zachoval svou tvář. Ostatní andělé po obou stranách (jejichž příběhy by možná byly zajímavější) si je uchovali, své baculaté počasím pokoušené a zažloutlé obličeje, své zkamenělé kulaté tvářičky a nevyzpytatelné puntíky očí.

Nedávno jsem v jednom planetáriu na druhém konci republiky viděl simulaci Země, nad kterou se jako svatojánské mušky pohybují letadla, která se den co den, noc co noc, a sem a tam mezi dnem a nocí vznášejí nad pevninou a moři. V noci jsou vidět jen ona, jak s mocí přičinlivého mraveniště vytváří Ameriku, budují kontury a hranice, a jako malá zvířátka mají strach z vody oceánů. Podobně si představuji, že od každého, kdo vyhledá andělíčka na plzeňském náměstí (a ostatní andělíčky nejspíše ignoruje), vedou červené nitky nebo světýlka svatojánských mušek, směrem do města, po kratších i delších cestách, a že se tak rýsuje obraz města, který si vystačí bez světla, pavučina z nitek, každá v jiném odstínu červené barvy, až je jimi město zcela pokryté, tak jako nějaká z instalací od Christa, a každý, kdo se dotkne andělíčka, se stane nitkou, tajemné pavoučí vlákno ztraceného obličeje se táhne od vřetene věže kostela, a každý jde  s v o u  cestou.

(Jiná úvaha by zahrnovala všechny ty nemoci, které si člověk může přivodit osaháváním andělíčka, jaké epidemie může den co den předávat dále, jakým bídným způsobem může člověk zhynout, zatímco se anděl halí do stříbřitého mlčení, dotknout se ho v rukavicích neplatí, protože tak se nedostaví ani ono štěstí, nechá na sebe čekat, člověk to přece na těch andělíčcích vidí, že už strašně dlouho čekají na své vlastní štěstí, tahle jiná úvaha by předložila smělou domněnku, nastiňovala by konspirační teorie, o otrávené podzemní vodě jako u Dr. Mabuse; ale teď si už člověk vůbec není jist, jestli si přes sebe realita již nepřehodila anti-tvář spiknutí, otrávené cisterny, tvář, ze které nelze nic vyčíst, protože se halí do olova a rtuti. Jedna legenda vypráví o tom, že mučedníkovi Bartolomějovi stáhli kůži; i tak je možné ztratit tvář.)

P.F. – pour féliciter – stojí podle jedné staré tradice na českých novoročních přáníčkách. Ještě dva měsíce mne bude Plzeň svírat ve své dlani (ano, Plzeň je stále ještě žena). Po této větě už to bude jen měsíc a půl, a dříve, nebo později, se budu na tyto řádky dívat z jiného místa a vzpomínat na plzeňské nemoci, zlomová místa, obroušené hrany a staré fasády se svými starými a novými příběhy, se svými neobjevenými poklady, svými fádnostmi, a vzpomenu si na tu nejhorší nemoc: zvláštní Stockholmský syndrom, kterým si město člověka podmaní, člověk reaguje podivně, stává se rozmarným, člověk ke městu přilne a brání ho uvnitř i navenek. A občas ani sám vlastně neví proč.


 Martin Mutschler, leden 2012.

0 comments:

Post a Comment